O koaličním patu a dohodě o dohodě
V poslední době mne stále více zaměstnává marná snaha identifikovat onen princip té úctyhodné schopnosti slovně manipulovat se všemi politickými partnery široko daleko, následně se stahovat, vykřikovat ultimáta a ustupovat dál a dál na stěny mantinelu. Poté ještě uzavřít nevýhodný kompromis ukazující na svou domnělou bezúčelnost (pozice vicepremiéra proti korupci) a pokoušet se svůj malý velký úděl nést s neuvěřitelně hrdou tváří. Na druhou stranu – povedlo se! Bohužel, jediné, co dnes mohou koaliční partneři Věcí veřejných dělat, je kritizovat ultimativní rétoriku té nejmenší a nejvýraznější strany kabinetu. Rozpad vlády a odchod Věcí veřejných by žádné straně ze současné trojkoalice neprospěl, blížíme se tedy k dalšímu politickému patu? Nejenom osobní přesvědčení či mediální obraz, ale i mandát od voličů vede k ustavičné snaze o prosazování vlastního programu, na druhou stranu – jsou tak velké, aby mohli bořit historicky nejsilnější vládnoucí koalici? Nelze si nepovšimnout, jak je role menšinové opozice v koalici ve své podstatě výhodnou pozicí. Shodnou-li se dvě velké strany v podstatě na čemkoliv, nastává ideální situace, dokud nepřijde strana třetí, která numericky znamená menšinu, programově distanci a politicky problém. Nespočet kusých a omezených informací a absence jakýchkoliv zainteresovaných pravdivých pohledů mi však stále zaručuje absolutní neschopnost inteligentně prezentovat (vůbec prezentovat) nějakou novou informaci, natož osvícené řešení shůry. V jedné větě řečeno, všichni chtějí Nečasův projekt, VV ale navíc sebeúctu, sebereprezentaci a manévrovací prostor, nedivím se, otázkou je, zdali na to mají teoretické právo, klást si jako nejmenší a jediná strana ultimativní podmínky proti zbytku koalice. Odpovědí je, neřešme teoretické právo, řešme fakt, že cenzurovat prohlášení jim nikdo naštěstí zakázat nemůže a že relativizování plnění koaliční smlouvy lze vztahovat na jakékoliv, přiměřené či nikoliv, požadavky, v čemž je nutno politické analfabety pochválit, učí se. Na druhou stranu, již jsme viděli, že ne všechna ultimáta, která byla vyřčena, byla také realizována, a ne každá dohoda o tom, že se dohodneme, byla naplněna (žádná). A jaké je poslední ultimátum? Odejdeme, pokud... Nezbývá než s panem Gazdíkem a panem Nečasem dál jen netrpělivě čekat, jak konkrétně onen dodatek, zjevně o tom magickém a legendárním důstojném zastoupení ve vládě, vlastně vypadá. Dobrou noc, řekla by v neděli večer Nora Fridrichová, dnes však už spíš jenom jedno - hodně štěstí.