Večerní sebereflexe
Před očima mi prolétávají myšlenky a okamžiky, vzpomínky na atmosféru zažitou a dosud nepoznanou a nemohu se přestat rozplývat. Tedy do okamžiku, kdy si začínám uvědomovat, že se ocitám v pseudorealitách, které si všechny kladou za cíl idealizovat nezáživnou situaci s nádechem negativismu "jsem tak tlustá." Takových pseudorealit je v podstatě nekonečně mnoho, vznikají směsicí reálných vzpomínek a nahodilých scénických výjevů, o kterých nemáme sebemenší ponětí, kdy jsme je spatřili poprvé. Pak jsou, samozřejmě, ještě výjevy notoricky známe, kýčovitá klišé na zaprášeném obraze na zdi. Pseudoreality nejsou ani nostalgické ani poetické a o jejich přínosu se dá prohlásit, že je více než diskutabilní, ale v podstatě nulový až záporný. Absence odpolední kávy má za následek apatické fantazírovaní na pozadí permanentně běžícího zpravodajství České televize (reklama na základě subjektivních preferencí). "Pokud pan premiér navrhne nějaký kompromis, budeme o něm jednat...." No, jak jinak, Veverky, jak jinak. A nyní, mám-li zohledňovat sled myšlenek, pseudorealita zakouřené kavárny se rozpouští a o slovo se dere krize v koalici. Takový typický promrhaný večer, kdy poslouchání politických hlodů uspokojuje potřebu sebeúcty se stává de facto pravidlem a prostorem pro každodenní sebereflexi. Nedopadá dobře. Večery jsou přece ideální příležitostí, kdy si každý soudný občan připomene svou mizernost, "Od zítřka jsem prototypem subjektivního ideálu." Nejsem. Mohu se snažit a budu se snažit, asi tak dvacet až pětadvacet minut, liší se to irelevantností večerních požadavků. Ty dnešní patří ještě k těm trochu střízlivějším, přesto trošku hloupým. Jaké jsou to požadavky? Sebereflexně jednoduché, přesto de facto neproveditelné. Konkretizovat nebudu, konkretizace většinou shazuje původní neúplné teze. Když člověk konkretizuje, v zásadě bagatelizuje či pouze zevšedňuje. Konkretizace činí nezajímavým. Nebo snad ne?