S egoismem na věčné časy
Jednou z nejlepších vlastností, které znám, je cynismus. Pak také sarkasmus nebo egoismus. A nacházím další ismy, prozatím esteticky nezapadající do náležitého úvodu, bylo by přeismováno. Proč egoismus? Proč házím do narychlo vymyšleného nadpisu právě egoismus? Protože ego, tedy já, si to žádá a egu, tedy mně, se to líbí. C'est ce que me plait. Nad i patří stříška, kterou jsem líná na české klávesnici hledat. Však zpět k egoismu, proč ho oslavovat, je celkem očividné. Co dokážeme bez sebelásky, sebeúcty a sebehýčkání. Ne, toto nejsou žádné populární wellness hlody, to je fakt. Nebo možná obhajoba mého denodenního egoismu, který mi pomáhá de facto přežít. Citáty o sebeúctě mě uklidňují, že zevlování pro potěšení je v pořádku, že pracovat nebudu ještě po dalších pět minut, že nejsem ještě tak tlustá (nejsem). Mohu se tedy pokusit rozvinout jakousi úvahu na téma egoismu, především tady a teď, nahrává mu doba? Je býti egoistou výhodnější? Je. Kam bychom došli, kdybychom (nesnáším slovo kdyby a jeho modifikace) byli všichni egoisté? Vím, ale snažím se redukovat vulgarismy, tak se tedy nevyjádřím. Na druhou stranu je nutno říct, že egoismu se často dosti křivdí, protože když řeknu, že kdo nemyslí na sebe, je blbec, mám pravdu. Protiargumentace, kdo myslí jen na sebe, je egoista. Je špatný. Asi ano, boj proti extremismu se asi vztahuje i na lidskou psychiku. Ne asi, určitě. Když tedy pomineme extrémy, otevřeme interval a začneme balancovat, přikláním se na decentně egoistickou stranu. Decentně, přesto zcela vážně. Ctrl+Alt+Delete, ambice a sebeuznání je alfa a omega úspěchu. Tedy kromě náhody, kterou já nerada, je to sviň. Zato egoismus je spolehlivý a stále se v něm lze zdokonalovat. A není pravda, že cynismus a ostré lokty si nelze vypěstovat. Lze, chce to nervy, kafe a vizi. Kafe mám, vizi nereálnou a ostré lokty jenom ve fantasiích, ve skutečném životě se stáhnu a potichu a veleslušně prohlásím neutrální větu s automaticky reprezentujícím úsměvem. Stydím se za sebe.