O BIOstereotypech a hrdosti na čokoládu
Takový nedělní večer s výhledem naprosto exemplárního prototypu proflákaného nenaplňujícího týdne bývá ideální k hloupým hlubokým filosofickým myšlenkám. Téměř žádné mě nenapadají. Snad mohu jen s nostalgií vzpomínat na ty dva měsíce prudce vyvážené stravy, redukované asi tak o polovinu oproti běžnému dietnímu jídelníčku, BIOmasochismu, osmi kilometrech denně a identickému počtu kilogramů dole. Na takový jídelníček si lze zvyknout, lze se přeorientovat na osobu, ve které pohled na člověka obědvajícího pouhých deset minut místo jogínských šedesáti vyvolává pocit zvracení. Dokonce se mi podařilo zautomatizovat si tak propracované trávení, že jinou než dokonale vylisovanou stravu po dvou minutách usilovného žvýkání nejsem schopna polknout, což se mi líbilo, dokud hmotnost, překlápějící se k ranním osmačtyřiceti kilogramům nezačala nabírat na obrátce. "Před dvěma dny to bylo ještě padesát a teď tu jako mám hraničit s podváhou, jo?" Říkám si a vzápětí se mi ústa stáčejí do toho milovaného úšklebku...Úsměv, ba přímo smích, štěstí, satisfakce, tvrdé břišní svalstvo s minimem tuků. Dokonáno. Svoboda, která jasně poukazuje na měsíc bez čokolády, na tři měsíce BIOživota, na pěší túry a na moření se sklapovačkami, má nyní vyústění v čokoládovém králíkovi seslaném nábožným příbuzenstvem jako smilování Boží. Co dnes na tom, že jako celek má skoro 3 000 kilojoulů, můj běžný denní energetický příjem, co na tom, že je to dnes má celá velká pozdní večeře, mohu si to přece dovolit. Mohu si dnes dovolit přemíru sacharidů podporujících svalovou hmotu, já ano. Tady a teď a jsem na sebe hrdá. Že by konec BIOstravování? Já pochybuji, pouze jen přibude jeden celozrnný rohlík denně navíc, i to je však úspěch, nastává přece po onom půstu krásná doba Velikonoc, a to u mne dokonce bez jakéhokoliv plánování. Je až téměř neuvěřitelné, jak jsem si svůj biorytmus dokázala naplánovat, ale zřejmě náhoda, že člověk začne hubnout tři měsíce před žracím obdobím, které se dnes jeví jako neskutečná satisfakce. Každopádně si dnes mohu gratulovat a ládovat se čokoládou, alespoň s mírou určitě. Osm kilometrů lze zachovat, s porcemi to taky nijak moc nepřehánět, ale ono kouzlo podietního stravování a podvědomého vypěstování podmíněných reflexů spočívá v nicneřešení, což mi takhle černé na bílém opět připomíná moji patetickou osobitou filosofii poněmčovaného (pofinšťovaného) aglutinačního systému vyjadřování, tedy ustavičné spojování slov v osobité hybridy, o jejichž existenci nemá pravopisná kontrola wordu absolutně žádné ponětí. Sportu zdar!