Ekonomičnost myšlení v každodenní stádovosti
Po celá léta zakládání si na ostentativně předváděném faktu, že zcela jistě nejsem typickým prototypem čehokoliv, přichází střízlivé zjištění, že být ordinérní je dokonalost sama. Požehnána buď schopnost splynout v davu, dodává pocit uklidnění, určité osobní normálnosti a alibismu dokola tvrdícím, že to tak přece dělají všichni. Největší ránou naopak bývá, když po měsících či letech iluze přijde realita exaktně definující fakt, že zcela jistě nejsem metalistou, ba ani rockerem, zcela jistě nejsem charismatickým individuem a zcela jistě nejsem vyděděncem s tajemnou tváří nic neříkajícího individualismu. Jsem něčím nedefinovatelným, naprosto obyčejným nerealistou, teoretickým kariéristou a něčím těžko popisovatelným - že by to zbytnělé ego? Co se týče ekonomičnosti myšlení, sugerovat si to skutečné nadání pro finance, to v rámci zakořeněné touhy po zelených papírkách, je už snad pasé a mnohokrát vyvrácené. Jsem schopna utratit v malém obchodním centru během dvou hodin dva tisíce za devět kusů oblečení - velice málo za jeden kus, to ty slevy, slétáváme se na ně jak mouchy na exkrementy či MF DNES na Veverky, jsme ve stádu, byť to tak na první pohled nevypadá. Stádo se vyznačuje určitými společnými vlastnosti, které ho stmelují, v tomto případě je jedinou vlastností ona typická marnotratná ženskost, fyziologicky či morfologicky zhola nic, přesto jsme spolu sžité velice dobře, tolerujeme se, chápeme, že ta vedle, která se mi hrabe ve vyhlídnutém regále se sukněmi ve výprodeji, k tomu má alespoň jeden z důvodů stejný či nápadně podobný. Ono nás to jaksi tak trochu hodně baví, ty ostatní irituje. Pointou je ale pouze několik slov - stádovost, obyčejnost, ordinérnost a sklony ke stejnosti, jelikož ony vlastnosti jsou globálně zavrhovány a niterně milovány. Jejich největší úlohou je odbourávat nechtěně vsugerované idiotské teze o vlastní nenormálnosti, o vlastní pochybnosti, teze vykonstruované v individuálním vnímání reality ovlivněné ojedinělou perspektivou každé osobnosti na sebe sama. Jednoduše řečeno, často si myslíme, jak jsme divní, dokud si neuvědomíme, že ostatní jsou naprosto totožní, což není žádným překvapivým zjištěním, není to novinkou, ba dokonce je to i mnohokrát prodiskutováno, dokázáno, objasněno. Mně se ten fakt líbí, protože je mi, jako jen málo věcí, z praxe znám. Jeden z mnoha relativně absolutních hlodů, ke kterým se můžeme s radostí a nekriticky upírat. Ne, toto není KLDR, to je příroda, to je součást systému. oretickým kariéristou a něčím těžko popisovatelným - že by to zbytnělé ego? Co se týče ekonomičnosti myšlení, sugerovat si to skutečné nadání pro finance, to v rámci zakořeněné touhy po zelených papírkách, je už snad pasé a mnohokrát vyvrácené. Jsem schopna utratit v malém obchodním centru během dvou hodin dva tisíce za devět kusů oblečení - velice málo za jeden kus, to ty slevy, slétáváme se na ně jak mouchy na exkrementy či MF DNES na Veverky, jsme ve stádu, byť to tak na první pohled nevypadá. Stádo se vyznačuje určitými společnými vlastnosti, které ho stmelují, v tomto případě je jedinou vlastností ona typická marnotratná ženskost, fyziologicky či morfologicky zhola nic, přesto jsme spolu sžité velice dobře, tolerujeme se, chápeme, že ta vedle, která se mi hrabe ve vyhlídnutém regále se sukněmi ve výprodeji, k tomu má alespoň jeden z důvodů stejný či nápadně podobný. Ono nás to jaksi tak trochu hodně baví, ty ostatní irituje. Pointou je ale pouze několik slov - stádovost, obyčejnost, ordinérnost a sklony ke stejnosti, jelikož ony vlastnosti jsou globálně zavrhovány a niterně milovány. Jejich největší úlohou je odbourávat nechtěně vsugerované idiotské teze o vlastní nenormálnosti, o vlastní pochybnosti, teze vykonstruované v individuálním vnímání reality ovlivněné ojedinělou perspektivou každé osobnosti na sebe sama. Jednoduše řečeno, často si myslíme, jak jsme divní, dokud si neuvědomíme, že ostatní jsou naprosto totožní, což není žádným překvapivým zjištěním, není to novinkou, ba dokonce je to i mnohokrát prodiskutováno, dokázáno, objasněno. Mně se ten fakt líbí, protože je mi, jako jen málo věcí, z praxe znám. Jeden z mnoha relativně absolutních hlodů, ke kterým se můžeme s radostí a nekriticky upírat. Ne, toto není KLDR, to je příroda, to je součást systému.