Drž hubu, hypochondre!
10. 4. 2011
Už delší dobu se pohybuji na dvou protipólech a stále si nemůžu udělat stanovisko, o to horší, že je to neschopnost definovat sebe samotnou. Velice často si vybírám jeden z extrémů, na kterém později hodlám stavět, přestože si uvědomuji, že svět není a nikdy nebyl černobílý, sama se tak často snažím jevit - ani nevím, proč vlastně. Jedno velké dilema mám už dlouho, přestože se může zdát, že jsem-li na vážkách mezi jedním extrémem a druhým, budu zřejmě typicky střední vlna, velice často si to vyvracím. A dilema? Jsem hypochondr, který je neschopný vydržet hodinu bez kontrolování jakéhokoliv miniaturního zranění, nebo je moje permanentní odmítání jakéhokoliv lékaře, pokud přímo neumírám, příklad naprostého opaku? Však ono se to kombinuje. "Ne, nepůjdu k doktorovi, maximálně až když to bude fakt strašný, " prohlašuji hrdinně a nikomu jinému nehodlám sdělovat, jak se cítím špatně a jak to bolí, protože říct, že to bolí, je slabost, a citoslovci "au!" se snažím neustále vyhýbat, dokonce jsem si ho přímo zakázala a zákaz dodržuji. Plakat jedině z psychické desgustace a jakákoliv forma fyzické bolesti je druhořadá, hloupá a je jen otázkou vůle, sebekázně a seberespektu začít ji úspěšně ignorovat. A tak úspěšně navštěvuji ústav po běžných dvou až čtyřech hodinách neustále narušovaného spánku, nakupuji paraleny, ale jen v soukromých lékárnách, abych panu Rathovi nezvyšovala tržby, a přežívám na potlačování jakýchkoliv příznaků. Něco není v pořádku, tělo bije na poplach a hlava třeští. "Neblbni," říkám si, uklidňuji se všemocným paralenem a snažím se dělat cokoliv relativně efektivního, abych si prostě dokázala, že já se jednou na toho workoholika vypracuji. A pak přijde zranění, které je vidět, přijde spálenina, přijdou jizvy, přijdou rány, a já nemohu pomoct tomu ochrannému mechanismu vehementně podporovaného notnou dávkou zvědavosti a minutu po minutě kontroluji postiženou část těla, prohlížím ruku, zkoumám natržený nehet, čekám, že každou vteřinou se vše bleskově zahojí. Ale ono se nezahojí, a já se klepu, doufám, panikařím, spěchám na věci, kterým je nejlepší dát co nejvolnější průběh a hypochondricky zjišťuji, že nemít ani jednu z dvaašedesáti zaručeně nutných desinfekcí je tristní a že až umřu, snad mě nebudou moc litovat. Snad, hypochondre jeden, nejdeš k doktorovi, zato se klepeš, protože tvé nelogické neprofesionální závěry nefungují? Ty naivko, co s tím uděláš, až si naděláš po celým těle pakárny, který jsi prostě a jednoduše tam podcenila, tam přecenila, ale nikdy nedocenila? Já nevím, nevím, zda-li se mám považovat za hypochondra a vyznavače paralenu nebo jen lehkovážlivce, co se radši bude léčit půl roku sám, než aby zašel k doktorovi a místo odpočinku si hodí prášek a jede, jede, jede... Asi pokaždé jinak, ale je to někdy na nic, být tak nevyzpytatelný i pro sebe sama.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář